Když jsem byla malá, dospívala nebo byla mladá žena, moc podpory jsem kolem sebe nezažila.

Ani od učitelů. Ani od trenérů. Pořád jsem byla mezi lidm, kteří měli potřebu hodnotit, porovnávat a říkat, jaká bych měla být. 

Ani v práci. Ani mezi „kamarády“.

Spíš jsem často cítila, že jsem jiná.

A s tím přišlo něco zvláštního.

◦ Lidé měli pocit, že mě musí před ostatními obhajovat.

„Ona je taková, ale…“

„Ona to myslí dobře…“

„Ona je trochu jiná…“

Dodnes vlastně nevím, proč.

Kvůli čemu mě měli obhajovat?

◦ Proto, že jsem byla hlasitější?

Přímější?

Měla vlastní názor?

Nechtěla jsem být stejná jako ostatní?

Nevím.

Jen vím, že když jste dítě nebo mladá holka, podobné věci Vás bolí víc, než si dospělí myslí.

Máma mě učila, že jsem v pořádku taková, jaká jsem.

A měla pravdu.

Jenže když slyšíte dost dlouho, že jste moc, jiná, komplikovaná nebo „svá“, začne Vás to nahlodávat.

◦ Začnete přemýšlet, jestli by nebylo jednodušší ubrat.

Méně mluvit.

Méně říkat, co si myslíte.

Méně být vidět.

Méně být sami sebou.

Jenže přesně tam to začíná být nebezpečné.

Protože když se člověk snaží být dlouho tím, koho chtějí ostatní, postupně se ztratí sám sobě.

Tu a tam mi tekly slzy.

Nikoho to moc nezajímalo.

A možná právě to bylo dobře.

◦ Protože jsem velmi brzy pochopila jednu důležitou věc.

Zachránit se musíme sami.

Ne okolí.

Ne lidé, kteří nám tleskají, jen když se jim hodíme do jejich představy.

Ne ti, kteří nás mají rádi jen ve chvíli, kdy jsme menší, tišší a pohodlnější.

My sami.

Jednou jsem si položila otázku:

◦ Co si o sobě vlastně myslím já?

Ne oni.

Ne svět.

Ne lidé kolem.

Já.

A tam to celé začalo.

Tam vzniká vnitřní síla.

Ve chvíli, kdy si dovolíte přestat čekat na souhlas.

◦ Kdy si dovolíte chtít, co chcete.

Myslet si, co si myslíte.

Být tím, kým jste.

Bez omluv.

Bez vysvětlování.

Bez potřeby, aby Vás všichni chápali.

Protože nebudou.

A to je v pořádku.

Nejsme pro všechny.

Nikdy nebudeme.

A čím víc budete sami sebou, tím víc to některým lidem bude vadit.

Někteří odejdou.

Někteří Vás přestanou chápat.

Někteří Vás budou mít radši menší.

◦ Jenže lidé, kteří unesou jen Vaši zmenšenou verzi, by stejně nikdy neunesli Vás celé.

A to nejhorší, co můžete udělat, není ztratit některé lidi.

To nejhorší je ztratit sebe jen proto, aby Vás ostatní přijali.